Vizuální kultura a estetika různých subkultur nebo mikro žánrů a popu mě hodně zajímají. Chápu se jako vizuální umělkyně, ale nevnímám to jako buď a nebo. Ta hranice je tenká, kritika či posun nemusí být vidět a sklouznout do fan artu je lehké. Já jsem vždycky měla ráda přehnanost, afektovanost, japonský herectví a povrchnost. Vyrostla jsem, co se týče vizuálních umělců, na Jeffu Koonsovi, Cindy Sherman, Pierru et Gillesovi a mám moc ráda queer umění. V posledních letech mě to táhne k textilním instalacím. Baví mě na tom spojení látky, těla, pohybu a prostoru.
V BOHO jsem byla fascinovaná kulturou současnejch bohemians a „boho“ módním stylem. Hodně třásně, východ a kytky, festival Burning man v Nevadě, ale taky styl oblíkání slavných hereček na festivalech. Karavany, nespoutanej život gypsies, stany postavený v obýváku, „anarchie“, póza. Pro mě krása.
Ve spojení s post-internetem existuje několik charakteristik (kritika a přejímání estetiky korporátu, vizualita — subžánry jako seapunk a vaporwave, přesun do fyzikckého prostoru…), podle kterých může umělec, kritik, kurátor či divák dílo do post-internetové kategorie zařadit. Sama se (právě třeba skrze vizualitu) někam řadíš, nebo se cítíš být ostatními přiřazována?
Přijde mi, že jsem si tak nějak prošla všema možnostma. Tu vizualitu jsem měla často spojenou s hudbou. Když si to tak zpětně promítnu, měla jsem období v roce 2010, kdy jsem dělala gify vodopádů na blingee.com a různé blogy – jeden třeba pro fanoušky knižní ságy Stmívání. Poznala jsem umělecký kolektiv AIDS-3D. Bavil mě witchhouse, remixy a koláže. Hodně mě inspiroval internetovej umělec Megazord [Vimeo], který o sobě v roce 2011 říkal, že jeho práce je „extremely internet oriented or post-internet angry zen dada“ a hlásal „jpg till we die“. Byl spojenej s Portlandskou uměleckou komunitou, kde působili Oregon Painting Society a galerie Appendix (ti teď dělají American Medium). Pak přišel seapunk, který má spojitost s kýčem a Pierre et Gillesem – motiv vody, námořníků a antických sloupů (třeba i u Rihanny – bylo hodně zábavný sledovat, jak se ty trendy [v popu i umění] navzájem pohlcují); všechno do sebe zapadalo. Globalizace, v zajetí obrazů, snaha o útěk… A efemérnost.
Člověk tehdy něco tvořil a pak zjistil, že se tomu nějak říká, třeba „post-internet“ a začal zjišťovat, že to tak mají i jiní. Je to ve vzduchu, plaveš s ostatníma v jednom oceánu. Vlny. Klidně i jen fascinace béžovou, nude rtěnkou nebo denimem. Jsem konceptuální popařka, akceleruju pop, kterej bublá v bažině.
Přijde mi, že jsem si tak nějak prošla všema možnostma. Tu vizualitu jsem měla často spojenou s hudbou. Když si to tak zpětně promítnu, měla jsem období v roce 2010, kdy jsem dělala gify vodopádů na blingee.com a různé blogy – jeden třeba pro fanoušky knižní ságy Stmívání. Poznala jsem umělecký kolektiv AIDS-3D. Bavil mě witchhouse, remixy a koláže. Hodně mě inspiroval internetovej umělec Megazord [Vimeo], který o sobě v roce 2011 říkal, že jeho práce je „extremely internet oriented or post-internet angry zen dada“ a hlásal „jpg till we die“. Byl spojenej s Portlandskou uměleckou komunitou, kde působili Oregon Painting Society a galerie Appendix (ti teď dělají American Medium). Pak přišel seapunk, který má spojitost s kýčem a Pierre et Gillesem – motiv vody, námořníků a antických sloupů (třeba i u Rihanny – bylo hodně zábavný sledovat, jak se ty trendy [v popu i umění] navzájem pohlcují); všechno do sebe zapadalo. Globalizace, v zajetí obrazů, snaha o útěk… A efemérnost.
Člověk tehdy něco tvořil a pak zjistil, že se tomu nějak říká, třeba „post-internet“ a začal zjišťovat, že to tak mají i jiní. Je to ve vzduchu, plaveš s ostatníma v jednom oceánu. Vlny. Klidně i jen fascinace béžovou, nude rtěnkou nebo denimem. Jsem konceptuální popařka, akceleruju pop, kterej bublá v bažině.
Když jsme si psaly a domlouvaly se na rozhovoru, zmínila jsi, že „post-internet je už vyčpělej pojem“. Čím myslíš, že to je? Kdy se z post-internetu stal „prázdnej pojem“? Z čeho podle tebe ta prázdnost vyplývá a co definuje?
Budu citovat M. Meixnerovou: „Dnes je termín ,post-internet‘ používán nejčastěji především jako populární nálepka k označení současného vizuálního umění a je asociován s určitým vizuálním stylem.“ A M. Kohouta: „Stala se z něj víceméně marketingová nálepka […].“ Dělat a být post-internet bylo trendy, generační záležitostí, učitým stavem nebo dokonce životním stylem. V rámci post-internetu byla podle mě prázdnota častá. Může být následkem světa, ve kterým žijeme, nekritičnosti k němu i k jeho zobrazování. Z toho vzniklo používání formálního vizuálu a určitých atributů, mimikrování zrovna populárního stylu bez obsahu.
V. Magid píše, že „žijeme v postinternetové situaci.“ Ruce prodloužené o smartphony a sloučení IRL/URL. Teď je v kurzu mimo jiné akceleracionismus – pod který můžeme zahrnout i post-internet. Má vést k destrukci kapitalismu, což je ale jen utopickej sen. Z nezávislosti a odproštění se od zavedených struktur výstavních institucí jsme se dostali do galerií plnejch post-internetovýho umění a instalací. Končím tím, jak Nik Kosmas z AIDS-3D skončil (?) s uměním.
Online, 19. února - 31. března, rozhovor vedla Veronika Sellnerová.
Žádné komentáře:
Okomentovat