„Během posledních pěti let nepochybně proběhla jak institucionální reflexe, tak i něco, co by se dalo označit jako zkapitalizování postinternetu.“ #JanZálešák

Mgr. Jan Zálešák, Ph.D. je kritik, kurátor a pedagog na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně.

Jak byste definoval postinternet?

Myslím, že (zatím) nemá smysl snažit se postinternet definovat jako kategorii dějin umění, jako například pop art nebo minimalismus. Nějak definovat ale samozřejmě jde. Můžeme najít definice, které vychází od samotných představitelů scény, jako je Marisa Olson, Artie Vierkant, Brad Troemel… když se jich zmíní dost, vytvoří to nějaký kánon. Myslím, že ta definice se skládá z několika aspektů. Jednak je tu tvrzení, že postinternet je označením nějakého stavu věcí, je to situace, kdy internet přestává být novým a stává se samozřejmým. Další aspekt je spojení postinternetu a vývoje webu 2.0. Konkrétně to může být tvorba vázaná na Tumblr a sociální sítě (Domenico Quaranta specificky zmiňuje tvz. surfing clubs, které jsou s platformami Webu 2.0 spojené). A potom je ještě třetí varianta, která už v užším slova smyslu souvisí se světem umění, jeho provozem a také s potřebou vytvořit label, který se přiřadí k určitému druhu objektové estetiky, která přechází z online prostředí do světa galerie. Pro mě se v definici postinternetu míchají všechny tyhle aspekty, ale nejvíc ten pojem asi používám v širším slova smyslu určité estetiky rozpoznatelné v galerijním provozu.

Na tuto otázku jste již z části odpověděl, ale i přes to: jakou tvorbu chápete jako postinternetovou?

Jednak jsou to věci, které se hlásí k určité estetice. V tom směru je více méně jasné, že postinternet jako specifický „sezónní“ trend v podstatě skončil. Vlny, které se objevily v posledních pár letech, mají tendenci se hodně zrychlovat a také rychle vyčerpávat. To je samozřejmě jeden z aspektů internetu. Pokud se vlna zvedne dostatečně vysoko, tak se převalí přese všechno a rychle vytvoří moment určité únavy. Pořád tu funguje klasický modernistický princip touhy po novosti a naopak nechuti se opakovat nebo vypadat jako něco, co je z předchozí sezóny. V nějaký čas se dalo říct, že věci, které vypadají nějak, jsou postinternetové. Třeba seapunk a vaporwave by se daly definovat jako subžánry nebo estetické vlny. Pro mě je ale zajímavé uvažovat, co se děje dnes, když už tu nálepku nikdo moc nechce používat, ale zároveň tady ty věci pořád jsou.

Z velmi subjektivního pohledu je pro mě postinternet to, co nevím kam zařadit, a cítím, že se váže k aktualitě. Zároveň to ale není to něco, co pokračuje ve formálních, jednoznačných liniích. Je to jako když vidím někoho, kdo dělá žánrovou malbu nebo sochu, v tomhle případě by se to ale dalo nahradit například širokým slovem postmedialita. Je to velmi pocitová a generační záležitost, kterou bych asi spíš mohl ukazovat než o ní mluvit. Pro mě je teď zajímavé hledat v souvislosti se spekulativním realismem a objektově orientovanou ontologií hranici, kde část tvůrců, které jsme spojovali s hlavičkou postinternetu, přechází do těchto trendů, které na první pohled nemají s internetem nic moc společného, ani se nijak neodkazují k postinternetové situaci. Můžeme sledovat nějaké kontinuum formální hry, což dokazuje, že vazba na médium zase až tak silná není. Zároveň tu samozřejmě existují věci, které se dají na médium jasně navázat. Například tvůrci jako Constant Dullaart, kteří v něčem pokračují v linii net.artu, ale překládají jej do logiky webu 2.0. Nepracují s kódem, ale s uživatelskými platformami, s estetikou a politikou sdílení. To bych vnímal jako postinternet v užším slova smyslu, který je vázaný na médium.

Myslíte, že trendy jako postinternet mohou být dostatečně reflektovány institucemi?

Myslím, že se už teď se jasně ukazuje, že ano. Je to spíš otázka nějakého zpoždění a toho, že reflexe přichází postupně v různých úrovních. Už to budou skoro dva roky, co v Praze probíhala debata v Cafe Jedna, kde už se mluvilo o tom, že se koná příliš pozdě. Zároveň ta obecná debata pořád pokračuje dál. Je to otázka toho, kde v poli člověk stojí. Pokud je to umělec, který je součástí rozvíjejícího se trendu, tak mu může připadat, že v momentě, kdy se trendu chopí muzeum umění, je pozdě a je třeba jít dál. Na rozdíl od net.artu, který byl v užším slova smyslu vázaný na médium internetu, do galerie byl těžce přenositelný a umělci s tím ani ideologicky nesouhlasili, postinternetoví umělci se převádění do galerijních forem prezentace nikdy nebránili. Instituce tedy postinternet akceptovaly velice rychle. Jsou to často líbivé věci, které se dobře vystavují. Diskuze o postinternetu proběhla i všemi „mainstreamovými“ médii, jako je Frieze, Flash Art aj. a například DIS kolektiv bude kurátorsky zaštiťovat letošní Berlínské bienále. Během posledních pěti let nepochybně proběhla jak institucionální reflexe, tak i něco, co by se dalo označit jako zkapitalizování postinternetu, ať už ve smyslu finančním či ve smyslu symbolického kapitálu.

Kdo jako první podle Vás v českém prostředí začal pracovat s pojmem postinternet? Nemám na mysli konkrétní jméno, spíš skupinu lidí. Zdali se jednalo o studenty umění, kurátory, teoretiky…

Poprvé jsem se myslím s užíváním toho slova setkal u studentů na Fakultě výtvarných umění v Brně, konkrétně u Marka Delonga a Martiny Růžičkové zhruba před třemi lety. Věci, o kterých mluvili a které mi ukazovali, zapadaly do něčeho, co jsem v tu chvíli vnímal jako několik nezávislých věcí na sobě. Ten pojem mi tak posloužil jako užitečná náhražka za dílčí estetické subžánry, které se rychle vyčerpávaly. V něčem bylo příjemnější používat postinternet jako zastřešující slovo a mluvit o spíš o něm než třeba o seapunku, který byl během jedné sezóny pryč. To je tak tři roky zpátky. Až zpětně mi docházelo, že debata o postinternetu je samozřejmě starší a vychází hlavně z komunity umělců samotných. Je zjevné, že kurátoři i teoretici nějaký čas tahali za kratší provaz a na tu debatu se adaptovali postupně.

V Brně 14. ledna 2016, rozhovor vedla Veronika Sellnerová.

Žádné komentáře:

Okomentovat