Jak vnímáte post-internetové umění? Bylo v minulosti větším trendem být post-internetovým umělcem, nebo jím dnes nebýt? Či jej s trendovostí vůbec nespojujete?
Zjednodušeně. To umění, které bývá označováno za postinternetové a se kterým jsme se setkali, považujeme především z jeho formální stránky za přirozený důsledek zaměření současných západních uměleckých škol. Díky tomu, že tyto vysoké školy jsou stále více pod ekonomickým tlakem, často se zde setkáváme např. s důrazem na design v nejrůznějších užitečných médiích. Přičteme-li kreativitu generovanou z teoretických a filozofických textů, školení v současné výstavní praxi a nezbytnou rebelii vůči předchozí umělecké generaci atd., máme zde postinternet ve vší své kráse. Skutečnost proměny prostředí vlivem internetu je tu spíše jako rukojmí.
Tzv. postinternetové umění vnímáme jako radost. Radost umělců z návratu k hlasu vizuálních efektů, radost teoretiků a kurátorů z aktivní spoluúčasti na posouvání dějin umění, radost galeristů z ladného návratu umění do galerií a v neposlední řadě radost návštěvníků z familiérních vizuálních kódů (o radosti sběratelů umění nemluvě).
Příchod internetu do našich životů má, podle našeho názoru, daleko širší dopad, než je patrné z tzv. postinternetových děl.
Druhou otázku je pro nás těžké odpovědně zodpovědět, protože jsme se přímo tím, co je trendy nikdy nezabývali. Rozlišujeme ta díla, která výrazně působí od těch ostatních a ta se objevují pochopitelně i napříč trendy. To, pod jakou nálepkou se dostanou k divákovi pro nás není podstatné.
Díla, jejichž nejlepší kvalitou je, že lépe či hůře ilustrují nějakou filozofii či trend, nejsou pro nás samostatnými výtvarnými objekty, ale ilustracemi. Naopak dílo, byť v určitou chvíli vnímané jako postinternetové, může díky své kvalitě přinést do současného diskurzu nová hlediska a tím zpřístupnit širší obsah.
Povídání o postinternetu a postinternetové umění samo dokonale odvádějí pozornost od toho, jak skutečně internet zasahuje do našich životů. Jak neúprosně posouvá organizaci společnosti zpět (či vpřed) k impériu a jak se sofistikovanost v upevňování říše nového milénia obejde (může obejít) i bez (tolik nenáviděných) represivních zásahů, navíc s bonusem v podobě garance „jakýchsi” práv a svobod.
Formu distribuce tohoto textu bychom jistě mohli označit jako post(on the)internet. Nemůže být tedy pochyb, že se nacházíme v něčem (věku), co bychom mohli skutečně nazývat postinternetem (obdobím). Nacházíme se na jeho hraně. Jarní slavnost, která uctívá degradaci člověka na stroj a opačně. Sblížení. Rituál, jenž má přinést hojnost všeho a všem. Skutečné postinternetové umění mohou však vytvářet pouze autoři narozeni kolem roku 1997 a mladší, tedy ti autoři, kteří postrádají zkušenost světa bez internetu. Taková zkušenost se vyprávěním nenahradí. Taková zkušenost se neztratí 14-ti denním pobytem v horách. Pokud bychom to vzali z jiné strany, těžko bychom hledali cyklistického závodníka bez objevení kola nebo sekretářku před objevem písma, psacího stroje, počítače, telefonu, kalendáře atd. Tímto jsme my, narozeni před internetem, diskvalifikováni a hry na postinternet se neúčastníme. Můžeme ji pouze jako diváci pozorovat, obdivovat, hanit či vychvalovat. Můžeme fandit. Nebo si můžeme přivodit amnézii a ze vší pomatenosti vběhnout na postinternetové hřiště. Bez této amnézie jsou naše posty obezřetné a statusy příliš promyšlené. Velký bratr nás (pre-internetové) stále sleduje. Bez této amnézie můžeme příchod nového milénia vnímat i jako trend, můžeme jej chápat jako nóvum, které tu již ostatně jednou (dvakrát či třikrát, ó ne) bylo. Co když ale Velký bratr zemřel? Postinternet přišel k nám, tiše zaklepal na dvěře a tuto novinu nám oznámil. Požádal nás o identifikaci našeho Velkého bratra, zdvořile se rozloučil a zase odešel.
Díla, jejichž nejlepší kvalitou je, že lépe či hůře ilustrují nějakou filozofii či trend, nejsou pro nás samostatnými výtvarnými objekty, ale ilustracemi. Naopak dílo, byť v určitou chvíli vnímané jako postinternetové, může díky své kvalitě přinést do současného diskurzu nová hlediska a tím zpřístupnit širší obsah.
Povídání o postinternetu a postinternetové umění samo dokonale odvádějí pozornost od toho, jak skutečně internet zasahuje do našich životů. Jak neúprosně posouvá organizaci společnosti zpět (či vpřed) k impériu a jak se sofistikovanost v upevňování říše nového milénia obejde (může obejít) i bez (tolik nenáviděných) represivních zásahů, navíc s bonusem v podobě garance „jakýchsi” práv a svobod.
Formu distribuce tohoto textu bychom jistě mohli označit jako post(on the)internet. Nemůže být tedy pochyb, že se nacházíme v něčem (věku), co bychom mohli skutečně nazývat postinternetem (obdobím). Nacházíme se na jeho hraně. Jarní slavnost, která uctívá degradaci člověka na stroj a opačně. Sblížení. Rituál, jenž má přinést hojnost všeho a všem. Skutečné postinternetové umění mohou však vytvářet pouze autoři narozeni kolem roku 1997 a mladší, tedy ti autoři, kteří postrádají zkušenost světa bez internetu. Taková zkušenost se vyprávěním nenahradí. Taková zkušenost se neztratí 14-ti denním pobytem v horách. Pokud bychom to vzali z jiné strany, těžko bychom hledali cyklistického závodníka bez objevení kola nebo sekretářku před objevem písma, psacího stroje, počítače, telefonu, kalendáře atd. Tímto jsme my, narozeni před internetem, diskvalifikováni a hry na postinternet se neúčastníme. Můžeme ji pouze jako diváci pozorovat, obdivovat, hanit či vychvalovat. Můžeme fandit. Nebo si můžeme přivodit amnézii a ze vší pomatenosti vběhnout na postinternetové hřiště. Bez této amnézie jsou naše posty obezřetné a statusy příliš promyšlené. Velký bratr nás (pre-internetové) stále sleduje. Bez této amnézie můžeme příchod nového milénia vnímat i jako trend, můžeme jej chápat jako nóvum, které tu již ostatně jednou (dvakrát či třikrát, ó ne) bylo. Co když ale Velký bratr zemřel? Postinternet přišel k nám, tiše zaklepal na dvěře a tuto novinu nám oznámil. Požádal nás o identifikaci našeho Velkého bratra, zdvořile se rozloučil a zase odešel.
Společně jste vytvořili několik děl fungujících v digitálním prostředí, ať už v podobě webových stránek, či aplikací. Označili byste se za internetové, postinternetové nebo zeširoka novomediální umělce?
Naše díla vnímáme jako výtvarné umění vytvářené v současnosti.
V době nových médií, války, performance, internetu, i postinternetu, objektu,… Všechno to jsou svého druhu stále především obrazy. Ty se rozvíjejí interakcí s našimi, řekněmě, novomediálními „performery“.
Sic se stalo, že např. o naší ScreenSaverGallery Dirk z Jodi prohlásil, že je to „so netart“, avšak nálepku, kterou je ten či onen náš obraz označen, vnímáme jako určitý úhel pohledu, který obsahuje i kritickou stránku. A ta pro nás může být zajímavá a přínosná.
Naše díla vnímáme jako výtvarné umění vytvářené v současnosti.
V době nových médií, války, performance, internetu, i postinternetu, objektu,… Všechno to jsou svého druhu stále především obrazy. Ty se rozvíjejí interakcí s našimi, řekněmě, novomediálními „performery“.
Sic se stalo, že např. o naší ScreenSaverGallery Dirk z Jodi prohlásil, že je to „so netart“, avšak nálepku, kterou je ten či onen náš obraz označen, vnímáme jako určitý úhel pohledu, který obsahuje i kritickou stránku. A ta pro nás může být zajímavá a přínosná.
Galerii pro současné digitální umění ScreenSaverGallery provozujete od roku 2013. Jak jste se dostali ke konceptu vystavování a prezentace děl jako spořiče obazovky? A lze po dobu existence galerie vypozorovat jakkoli (ne)výraznou proměnu současného digitálního umění?
SSG vznikla jako obraz, který ironizuje umění. Staví jej do souvislosti se spořičem obrazovky. Nelze si nevšimnout, že některá výtvarná díla ať již formálně či obsahově připomínají někdejší spořiče obrazovek a jejich funkci.
Zároveň jsme chtěli tento specifický prostor, který umožňuje aktivně zkoumat dramata v přechodu mezi online a offline prostředím a jejich proměny sdílet s dalšími umělci. V jejich rukou se SSG a její vyznění výrazně proměňuje. Líbí se nám situace které v místnosti, kde je počítač s nainstalovanou SSG vznikají, nebo znejišťující reakce, které majitelé počítačů se SSG mohou mít. Avšak SSG ještě zdaleka nenaplnila svůj potenciál. SSG není galerie v tom smyslu, že se v ní ukazují přehlídky děl, byť novomediálních autorů, je to spíše převlékající se osobní performer/kouzelník, který křiví/rovná prostor.
SSG vznikla jako obraz, který ironizuje umění. Staví jej do souvislosti se spořičem obrazovky. Nelze si nevšimnout, že některá výtvarná díla ať již formálně či obsahově připomínají někdejší spořiče obrazovek a jejich funkci.
Zároveň jsme chtěli tento specifický prostor, který umožňuje aktivně zkoumat dramata v přechodu mezi online a offline prostředím a jejich proměny sdílet s dalšími umělci. V jejich rukou se SSG a její vyznění výrazně proměňuje. Líbí se nám situace které v místnosti, kde je počítač s nainstalovanou SSG vznikají, nebo znejišťující reakce, které majitelé počítačů se SSG mohou mít. Avšak SSG ještě zdaleka nenaplnila svůj potenciál. SSG není galerie v tom smyslu, že se v ní ukazují přehlídky děl, byť novomediálních autorů, je to spíše převlékající se osobní performer/kouzelník, který křiví/rovná prostor.
V Brně online 9. března - 13. dubna 2016, rozhovor vedla Veronika Sellnerová.
Žádné komentáře:
Okomentovat