Mgr. Marie Meixnerová je kurátorka, teoretička a umělkyně, která se zabývá pohyblivým obrazem a net artem. Působí jako dramaturg Přehlídky animovaného filmu v Olomouci (PAF) a kurátor Screen Saver Gallery, je editorem sekce Experimentální film časopisu 25fps, doktorandem Vladimíra Havlíka na Katedře výtvarné výchovy v Olomouci. V roce 2015 vydala publikaci #mm net art – internetové umění ve virtuálním a fyzickém prostoru prezentace.
Jak byste definovala postinternet?
Mám výhodu, že otázky mohu odpovídat v době, kdy je již zveřejněna
odpověď Jana Zálešáka a
Ladislava Tejmla, na které tak mohu určitým způsobem reagovat, souhlasit nebo nesouhlasit, doplňovat, případně jen tak nezřízeně skotačit, neboť má pluralita rolí umělec – kurátor – teoretik mi dovoluje jistou svobodu.
Vaše otázky mě navedly k tomu opravdu hluboce se zamyslet, v průběhu samotného psaní přehodnotit některá stanoviska a být nejen k sobě absolutně otevřená. To myslím je v této fázi totiž důležitější, než odpovědět v uvozovkách správně, předvídatelně a nekonfliktně. Nejsme u školní zkoušky, a mé odpovědi nepodlehnou ani žádnému recenznímu řízení. Raději budu riskovat, že se mýlím, pokud tím vyprovokuji nějakou smysluplnou reakci, nebo Vás posunu ve Vašem výzkumu.
Dodám ještě, že modře vyvedené odpovědi jsou vsuvkami ryze osobními, subjektivními a intuitivními a váží se k mé zkušenosti tvůrce (nejsou tedy teorií ani nevychází z kurátorské praxe, ale jde o něco, čím se „řídím“ ve své tvorbě, která se nějakým způsobem internetu dotýká).
I.
Postinternet je v první řadě slovo. A jako každé slovo může mít víceznačný význam, může být interpretováno různými sociálními skupinami různě, a jeho sémantický obsah se může vyvíjet v čase (tím spíše, že jde o neologismus, jehož prvotní význam nebyl od počátku nikde přesně dán, ale byl až posléze dohledáván, nalézán. Hledání významu se stalo „hrou“).
Říkám, že slovo postinternet nemá jen jeden význam, a že každý z jeho významů je proměnlivý. To je zásadní problém, který je nutné si uvědomit.
Může označovat určitou charakteristiku doby (ovlivněné internetem), která je podmínkou vzniku určitého typu děl. Tedy východisko. Nebo se může vztahovat až k výsledku, ke konkrétní vizualitě děl. Může popisovat jejich strukturní kvality (autor „myslící internetem“ přenáší jeho rhizomatické struktury, vizuální nářečí, určité způsoby chování a uvažování, které na síti čerpá jaksi podvědomě, do svých děl). Může se jako Uroboros donekonečna pojídat a označovat debatu kolem sebe sama a konstrukty, které kolem ní vznikají. Nebo může (a nemusí) být souhrnem toho všeho.
Postinternet není ani hnutí, ani umělecký směr, ani vizuální styl... K tomu teprve slovo referuje na základě naší zkušenosti.
II.
Za autorku tohoto termínu je, na základě historických dokumentů a dobových svědectví, dnes tradičně pokládána původem německá umělkyně Marisa Olson, která se nějak snažila označit svou vlastní uměleckou praxi, ovlivněnou „zkušeností s internetem.“
Určitě existovaly práce, které by se daly označit jako postinternetové („after“ the Internet) ještě než se objevil samotný popisný termín (a které byly onálepkovány zpětně).
[1] Dokud ale něco nepojmenujeme, v našem diskurzu to neexistuje, nemůžeme k tomu odkazovat, nemůžeme o tom mluvit (třeba historický případ modré barvy, která v určité fázi lidských dějin prostě „neexistovala“). A pokud dostatečně nespecifikujeme, kde začíná a končí modrá, můžeme jako modrou označit skoro cokoli a to může být problém, může vzniknout zmatek (lidově řečeno, jeden bude mluvit o voze, druhý o koze). V okamžiku, kdy si tento problém uvědomíme začneme definici zpřesňovat, vyjednávat... a přesně to se děje s termínem post internet posledních řekněme sedm let.
Postinternet je hodně o samotné diskuzi.
Diskuzní panel „Post-Net Aesthetics“, který byl v roce 2013 pořádán v Londýně, zahájila jeho moderátorka Karen Archey slovy: „I think that one of the reasons we’re here today is that the internet and that community of artists is something that we can all relate to, but we’ve come to a tipping point where we don’t really know what to do with the term ‚postinternet‘. We don’t really know what to do with its market-readeness; we don’t know what to do with its perceived voguishness. But there’s a certain sadness and tragedy attached to this term, I think, that I hope we can parse out on this panel.“
[2]
Od té doby bylo probráno a napsáno mnoho, vznikla řada výstavních katalogů i knih. Přesto dodnes žádná jediná obecně přijatá definice tohohle termínu neexistuje...
Mnoho lidí termín postinternet považovalo a považuje za nevhodný, v současném uměleckém diskurzu je již však skutečně velmi silně zaužívaný, proto se jej už nikdy „jen tak“ nezbavíme. Bylo tedy alespoň nutné zpřesnit definici, bylo nutné si ujasnit, co to ten postinternet vlastně je (odtud ona neustále proudící debata).
Mám kacířskou pracovní otázku: pakliže je postinternet z velké části o diskuzi o sobě samém (což mi na něm přijde jako jedna z nejzajímavějších charakteristik – a ano, skutečně to zcela vážně považuji za jednu z charakteristik postinternetu), ztratíme vyřešením těchto otázek postinternet? (Skončí vyřešením těchto otázek „postinternet“?)
Sama jsem se snažila postinternetu nějak obecněji srozumitelně přiblížit v příslušné kapitole knížky, kterou nedávno vydal PAF (#mm net art – internetové umění ve virtuálním a fyzickém prostoru prezentace), mou předmluvu „čítankově“ a pokud možno co nejvíce vyčerpávajícím způsobem shrnující tento termín si ostatně celou
můžete přečíst zde.
Dnes je termín „
post-internet“ používán nejčastěji především jako populární nálepka k označení současného vizuálního umění a je asociován s určitým vizuálním stylem.
Oproti tomu „
internet“ je otevřený rádoby celosvětový komunikační systém na digitální bázi. World Wide Web je jen malý fragment toho, co představuje Internet (dnes často říkáme Internet a myslíme přitom jenom web). A postinternet, jak to vnímám já, vždy čerpal hlavně z World Wide Webu... V roce 2006/8, kdy nacházíme první zárodky debaty kolem čehosi, o čem se začalo opatrně mluvit jako o „postinternetu“, si ale svět teprve zvykal na možnosti webu 2.0
[3] a postinternetoví umělci sáli energii z jeho boomu a rozvoje. Zdá se mi, že o deset let později se web opět dosti vyvinul, „postinternetový“ umělec čerpá dnes již v podstatě z webu 3.0.
[4]
Možná je potřeba začít si klást otázku, zda nedat postinternetu těch zasloužených cca deset let a nespojovat jej jen s vlivy web 2.0 a pro současné dění už hledat jiné termíny. Což se v podstatě děje, jen ten (nějakým ano, někým ne) „neuzavřený“ postinternet se do toho stále montuje.
[5]
Možná už bylo podobně radikální řešení nadneseno, přiznám se, že poslední měsíce už debatu tak detailně nesleduji. Každopádně by to bylo určitě strašně snadné řešení, k tomu ale potřebujeme víc času, historický odstup.
Mohu se ale mýlit a brzy změnit názor. Tohle si myslím v neděli ráno sedmého února dvatisícešestnáct (a v pátek dvanáctého s tím pořád ještě souhlasím).
III.
Osobně vnímám postinternet jako východisko, spíš než jako projev. Klíčový pro mne není produkt, ale význam mě jako subjektu, vnitřní zkušenost, kterou já [díky internetu] subjektivně nabývám, která mě přetváří, a kterou jsem schopná prostřednictvím díla ztvárnit nebo přenést dál. Proto se nebráním, jsem-li někde označena za postinternetového autora. U postinternetu občas slýchám stížnosti na vytrácení rukopisu autora na úkor sdílené vizuality. Nemyslím si, že by identický vizuální styl byl nezbytnou podmínkou, často je však podmínkou postačující, aby bylo dílo označeno jako postinternetové (to je dle mě chyba). Podmínek je více, ne všechny musí být naplněny.
Pro mě je autor–člověk podstatný. Má tvorba a uvažování jsou vždy velmi fyzické, tělesné, lidské, chybující i trapné. Proto je mi cizí „návrat k věcem“ (zájem o objektově orientovanou ontologii), „jednotný“ estetický styl (ty jsou podle mě již projevy ovlivnění začínajícím webem 3.0). Já se na základě zkušenosti s internetem vracím k fyzickému prožitku.
Naopak ona olsonovská prapočáteční osobní „zkušenost s internetem“ (patrně tedy, na základě toho co jsem v odpovědi na Vaši první otázku vymyslela, především s web 2.0) je nepopiratelně podmínkou nutnou.
Tedy: jednotný vizuální styl ano, ale pouze pokud vychází z „internetového stavu mysli“, a není pouhou nepochopenou/nezasvěcenou/nepoučenou kopií vizuality.
Jakou tvorbu chápete jako postinternetovou?
(#MM: Dovoluji si zde i částečně zareagovat na Vaši
otázku položenou Janu Zálešákovi:
Může být dostatečně reflektována institucemi?)
Možná se Vám bude zdát, že se má první a druhá odpověď prolíná. Postinternet a postinternetovou tvorbu vnímám do značné míry jako synonymní. „Postinternet“ je pro mě označení, které se váže především k uměleckému světu, k projevům „postinternet condition“.
Sdílí určité, nebo některé z následujících znaků:
- vizuální styl, o kterém jsem mluvila v odpovědi na svou první otázku či určitá estetika, kterou se díla vyznačují (spočívajícím zejména v „mísení digitálních koláží s digitální malbou do podoby dvourozměrných digitálních tisků, videí nebo sochařských objektů, apropriaci nebo adopci nablýskané reklamní estetiky, obrazů a výrobků)
většinou
- vytváření umění strukturně mimo internetovou síť, které však často vzniká pro svou prezentaci na internetu (objekty, které jsou zároveň objekty i fotkami objektů cirkulujícími ve specifickém kontextu sítě)
nutně
- bytostné ovlivnění autora internetovým prostředím, autor „žije“ na internetu
nevyhnutelně
- klasifikace práce jako postinternetové, její vřazení do diskurzu, legitimizace (autorem, teoretikem, kurátorem)
nutně
- prohlášení nebo osobní postoj autora, který se navenek prezentuje jako „hlásící“ se k „proudu“ tzv. „post-internetu“. Tím si vytváří určitou „značku“ svého jména. Je to taková trochu franšíza.
není jisté, zda nutně, nebo většinou
- postinternetové práce vypadají lépe při své prezentaci on-line než fyzicky na výstavě. Instalace jsou dělány s vědomím toho, že budou prezentovány on-line.
nutně
- často velmi silně teoreticky zatížené, pro nezasvěceného pozorovatele však působí „esteticky“ a významově „nesmyslně“ (koláž objektů)
nutně
- dobu vzniku děl lze volně vymezit lety 2005–2014/2015
„Postinternet“ slouží jako sexy nálepka, zaručující upoutání pozornosti a úspěch. Kvůli problematické definici se pod termín postupně vměstnala skrumáž i nesourodých prací, a jako taková se tato „nálepka“ časem vyprázdnila. Pokud by měl postinternet označovat tvorbu „ovlivněnou“ internetem, jak poprvé bez potuchy o tom, co tím vyvolá, navrhla Marisa Olsonová o své vlastní tvorbě, pak by muselo být veškeré současné umění označováno jako postinternetové (což také mnohdy je).
Za důležité pokládám, že jde o tvorbu
populární, nebo se o popularitu snažící. Za tvorbou postinternetu je touha po úspěchu spíš než po sebevyjádření, zdá se mi. A úspěch nemusí být výstavy a prodej, ale třeba uznání vrstevníků, sdílení na sociální síti, olajkování.
Právě proto
má potenciál, je a bude reflektován institucemi (předpokládám, že máte na mysli především české instituce), i za cenu toho, že to občas bude jen o té vyprázdněné populární nálepce. A to vadí. Aby mohly instituce prezentovat kvalitní díla tak, aby to mělo smysl, musí být na postinternet vybaveny kapacitně, než se ale stihnou na postinternet „připravit“, je pryč. Už teď vnímám postinternet jako anachronismus, trend, který se vyvinul někam dál (a instituce a odborníci zvykající si nyní na postinternet jsou opět o dva kroky pozadu).
Postinternetová tvorba je tvorba, není to jedna osamocená práce.
Není možné, aby se postinternetový autor projevil jako postinternetový autor jen v jednom díle - lze „náhodně“ nebo „záměrně“ vytvořit něco, co vypadá jako postinternet. Že je postinternetový mě musí přesvědčit umělec nejlépe svou další tvorbou, často si to vynahrazuje právě tím teoretickým balastem, co na práci namotává, postojem, který není jeho.
Vnímáte net art jako východisko či předchůdce postinternetu? Liší se tato situace v případě českých a zahraničních umělců?
Ano, rozhodně...
Z hlediska vztahu internet-umělec se postinternetový umělec, chronologicky vzato, vyvinul z umělce internetového (svou zásadní roli zde hraje vývoj internetu od web 1.0 po web 3.0). Stejně jako se dnes posouvá zase někam dál, hluboko za internet a blíž k objektům a fyzickému světu (rozhodně zde vidím opět souvislost s dalším vývojem všudypřítomného internetu).
Neznám české umělce, kteří by od „skalního net artu“ ála web 1.0 (digitální práce vznikající a recipovatelné na síti) přešli k „postinternetu“, nebo kteří by dnes dál dělali „net art“. Na druhou stranu řada mých vrstevníků, kteří vyrostli v době webu 2.0, tvořili paralelně práce na síti, které by bylo možné označit jako netartové, a věci „postinternetové“. Uvědomuji si, že uběhlo pár let a už jsme zase někde dál, je dost dobře možné, že dnešní začínající autoři už možná prvotní zkušenost s tvorbou na internetu ani nepotřebují, a jsou schopni rovnou vytvořit kvalitní postinternet nebo něco, co je o krok za ním. To by vám ale spíš pověděl nějaký pedagog umělecké školy.
Já české „postinternetové“ umělce (opět problém nálepkování; resp. kdo danou „nálepku“ udělil: byl to teoretik, žurnalista, nebo sám umělec?) neznám natolik do hloubky, abych mohla posoudit, zda vycházejí nebo se odkazují k historii net artu. Práce těch, kteří jsou označováni nebo se sami označují jako postinternetoví umělci, tomu, zdá se mi, nenasvědčují. Mám ale za to, že tento pohled je výsledkem mé vlastní omezenosti, nikoli toho, že by něco takového neexistovalo, proto se těším na výsledky Vašeho zkoumání.
Stejně tak mám někdy podezření, že se určité české práce hlásí k termínu postinternet jen skrze následování nějaké té trendy nálepky určitého vizuálního stylu.
Samozřejmě lze dělat práce, které budou vizuálně vypadat jako postinternetové, ale budou založené jen na té adhoc vizualitě, aniž by jejich autor byl schopný „myslet internetem“, čili nějak promítnou svou dlouhodobou zkušenost formovanou průnikem internetu a každodenního fyzického života. Jak jsem naznačila v předchozích odpovědích, pro mě je to hodně o postoji a vnitřních východiscích umělce. Práce založené „jen“ na „postinternetové“ vizualitě vnímám jako na postinternet navazující nebo z něj vycházející, mohou však již být artikulací nějakého zcela odlišného proudu.
V zahraničí jsem zvyklá sledovat určitý erudovaný proud tvůrců, kde je toto vědomí kontinuity nebo návaznosti někde na pozadí přítomné, a proto jej vnímám jako standard postinternetové tvorby (základní vzdělanostní průprava postinternetového tvůrce), i když to dnes vlastně možná vůbec není nezbytné... Vzpomínám si na citát Jennifer Chan z roku 2014: „Co mají formalistická a na prohlížeči založená díla bělochů a bělošek, kteří datlovali na počítači v roce 1996, se mnou společného? Váš kánon byl dada, Warhol a Duchamp, můj je Cantopop, Pokémon a mladí hoši zpívající cover verze. Proč by mělo umění vypadat jako a odpovídat na umění staré přes čtyřicet let? Proč nedělat umění reagující na on-line záležitosti, které mě zajímají teď?“
[6] Návaznost tu je, ale už jde o něco zcela jiného. Stejně jako v případě net artu a mail artu. Kontinuita byla jistě zřetelnější v počátcích, teď již lze navazovat na samotné postinternetové práce a tvořit v kontextu dalších postinternetových prací (a toho co přichází po postinternetu) bez toho, abychom se museli odkazovat k „umění otců“.
A ještě ta osobní umělecká perspektiva. Občas se mi stává, že jsem označena za postinternetového umělce (ačkoli nesdílím tu typickou naleštěnou estetiku, chápu ale, že se u mě objevují další rysy). Myslím, že východiskem pro mou tvorbu net art jednoznačně byl a je. Termín postinternet je jen „zátěž“ mých děl, která přichází s dobou, vnímám ji úplně automaticky a přirozeně, a nepřipadá mi důležité na to ještě nějak explicitně poukazovat. Přesto často tuto nálepku ke svým dílům účelově přidávám, protože na ni slyší festivaly, galerie, školy (je to vlastně taková podvratná hra). Má tvorba je různorodá, a vztah k internetu je jejím nejsnadněji identifikovatelným společným východiskem. Postinternetový umělec je totiž snadněji zařaditelný a rozhodně zní líp než multimediální nebo nedejbože konceptuální.
Kdo jako první podle Vás v českém prostředí začal pracovat s pojmem postinternet?
Na tuto otázku by mě bavilo vymýšlet v podstatě nekonečné množství odpovědí, spokojím se s těmi pro mě nejzábavnějšími.
I.
Kurátor, umělec, teoretik, pedagog…, to je pro mě u postinternetového umění často jedna osoba. Tyto umělecké práce [na základně nějakých stanovených společných rysů vhodně nebo nevhodně označovány jako postinternetové] nejsou jen o zpracování ad., jsou velmi teoreticky zatížené. O umění píšou, nebo výstavy pořádají, často samotní umělci. Ti samí lidé veřejně přednáší a učí na školách. (Schopnost oplácat vlastní práci teoretickým balastem, byť zpětně, je pro mě jednou z definičních charakteristik postinternetového umění.)
Takže tyto role se stírají, vzniká do jisté míry uzavřená (ve smyslu sdílení stejných vizuálních kódů, názorů, zvyklostí, pocitu sounáležitosti ad.) komunita, která ve společném dialogu cosi utváří – tedy ta Vaše skupina lidí. Skupina lidí, kteří se věnují postinternetu, a v té skupině najdeme studenty umění, kurátory, teoretiky, grafické designéry, mecenáše, baristy a další. A každý z těch lidí se věnuje x dalším věcem, které pro něj mohou být důležitější. Skupina lidí věnujících se postinternetu je tedy jakýsi průnik množin, vzájemné ovlivnění.
II.
Těžko říct, kdo byl „první“, na tuto otázku není možné/důležité najít odpověď.
Z hlediska Vaší osobní historie jste samozřejmě s pojmem postinternet první začala pracovat Vy, když jste jej „objevila“, někde na něj někde narazila, a až těsně poté provedla tu dedukci, že jej použil již někdo jiný, a následně začala postupně odhalovat, kdo kdy kde jak dělal nebo dělá práce, které byste sama označila jako postinternetové, nebo píše texty o něčem, co nazývá postinternet. U nás by proto měl mít pocit prvenství každý, kdo s tím cizím slovem kdy přišel do styku a věřím, že řada z nich ten pocit skutečně má (smích). A naprosto oprávněně.
III.
[7]Osobně jsem začala nějaké zásadní a razantní post internetové vření ve větším registrovat především u studentů FaVU, ale také na UMPRUM (Supermédia), UJEP... Těším se, že ve svém dizertačním výzkumu odhalím, nakolik v tom mohl hrát roli třeba konkrétní pedagog, nebo silná osobnost mezi spolužáky.
Aktivní jsou také mladí teoretikové a historikové. Kateřina Cepáková a Petr Hošek tuším jako první vůbec řešili tuto tématiku ve svých (teoretických a historických) diplomových pracech, a o slovo se přihlásili s PLEVEL, první českou DIY galerií věnovanou výhradně postinternetovému umění. Cepáková pak založila Kurzor Kolektiv (a Kurzor Galery) s absolventou Supermédií na UMPRUM, Kristýnou Lutzovou, která se k postinternetu hrdě hlásí, i když její tvorba má trochu jinou estetiku než třeba práce FaVáků. Martina Poliačková a Lumír Nykl se zasadili o připoutání pozornosti veřejnosti k tomuto tématu, když v květnu 2014 uspořádali diskuzi „Já bych ty post-internety zakázala“ (Martin Kohout, Palo Fabuš, Richard Nikl, David Kořínek).
A2 a
Labyrint přišli s postinternetově laděnými tematickými čísly, teď se tuším připravuje
Flash Art.
Nikl, Maha, Mrva, Slámová, Ambrůz, deLONG, Procházka... jména přibývají.
Vnímám jen to, co ke mně doléhá skrze sociální sítě, a nemyslím teď jen ty internetové. Důležité je, aby se především vedl dialog, o což se mladá generace snaží. (Vaše práce je toho zářným důkazem.)
0.
Podle výsledků z Googlu to byl Martin Janda pro
populárně vědecký magazín 21. století, a to v prosinci 2007. Text byl o síti, která přijde po internetu, bude se jmenovat postinternet a bude spuštěna v roce 2020. Takže tak.
[1] Takto bývá někdy označována například slavná instalace etoy.TANK-SYSTEM na Ars Electrocnica 1996 (ano, takřka deset let před web 2.0), nebo malby
Miltose Manetase ad.
[2] „Post-Net Aesthetics Conversation, London 2013: Part 3 of 3.“ In. CORNELL, Lauren – HALTER, Ed (eds.) Mass Effects. Art And The Internet in The Twenty-First Century“. The MIT Press, Cambridge, Massechusetts: 2016. s. 413.
[3] Zatímco u webu 1.0 byli odborníci jako producenti obsahu a na druhé straně obyčejní uživatelé, kteří obsah na internetu vyhledávali a konzumovali, web druhé generace, díky nástupu blogových platforem, otevřených encyklopedií, sociálních sítí nebo serverů pro sdílení videí, umožnil rozpuštění hranice mezi producenty a konzumenty, všichni uživatelé se rázem stali také aktivními tvůrci obsahu webu, prozumenty.Plně rozvinutý web 2.0 nacházíme až po roce 2005, kdy už existuje a postupně akceleruje YouTube (2005), Facebook (2004, celosvětově dostupný od 2005), Tumblr (2007) a další. (Více v kapitole „Web 2.0“ v #mm net art.)
[4] Naše on-line cesty řídí automatické procesy, využíváme cloudy, na internet nevstupujeme skrze centrálu stolního počítače, ale každý má neustále přístup nebo sám vlastní v podstatě desítky zařízení (terminálů), skrze které k němu internet vstupuje.
[5] V takovém případě by instalaci TANK-SYSTEM, která není ovlivněná web 2.0, ale web 1.0, a nesdílí typickou naleštěnou korporátní estetiku, nebylo možné za „postinternet“ označit. S tím se ztotožňuji.
[6] CHAN, Jennifer. „Poznámky k postinternetu“. In.: MEIXNEROVÁ, Marie (ed.) #mm net art – internetové umění ve virtuálním a fyzickém prostoru prezentace. Pastiche Filzm: Olomouc 2014. s. 141.
[7] Mimo hvězdy jako postinternet labelizované už v zahraničí, konkrétně mám na mysli třeba Martina Kohouta, skrze kterého jsem vlastně začala pojmy postinternet nebo net art ve vztahu k českému prostředí vnímat vůbec prvně, když jsem se touto problematikou začala zabývat někdy v roce 2011.
