Vystudoval grafický design na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni, na magisterské studium pak přestoupil na Fakultu výtvarných umění v Brně do ateliéru Intermédia pod vedením Václava Stratila. Nyní zde pokračuje i na doktorském stupni studia.
Jak by jsi definoval postinternet?
Post-internet vnímám jako hnutí, které se přirozeně pohybuje na internetu a jeho prostředí, interface i fenomény pokládá za přirozenou součást svojí tvorby. Post-internet pak neznamená doslovně po internetu ve smyslu eschatologickém, ale spíše ve smyslu podle internetu. Velice se mi v tomto směru líbí pojem Guthrie Lonegrana „Internet-aware art“. Značí to jistej přechod k všude přítomnosti internetového připojení - smartphony, WI-FI v podnicích a na veřejných prostranstvích,… Připojení a právo na připojení se tímto stává politickým, stejně jako to, co připojení zprostředkovává - informace a právo na ně. Jeho provázanost s veřejným prostorem chápu i ve smyslu sémiotickém: QR kódy odkazující zpět na internet, rozšíření URL ve veřejném prostoru a hlášení polohy elektronických přístrojů pomocí GPS. V tomto ohledu je nevyhnutelné chápat post-internetové umění i jako potomka klasického net artu, který stejně jako dnešní internet vystoupil z prohlížeče do reálného prostoru. Abych to trošku shrnul, post-internet vychází z faktu, že internetu v dnešní společnosti nelze uniknout. Že se neodhlásíš.
Jakou tvorbu chápeš jako postinternetovou?
Za typické pro post-internetové umění považuji právě manipulaci se znaky a vizualitou on-line prostředí, blogy, kolážovitost - a to jak v rámci digitálního obrazu, tak klasické malbě, objektu a instalaci. Zároveň si myslím, že se do jisté míry post-internetové problémy dotýkají jakékoliv tvorby, která čerpá z internetu - byť se může jednat o vytištěné předlohy k obrazům, které s post-internetem nijak nesouvisí.
Je postinternet mrtvý trend? Jak ze své pozice (umělce) vůbec vnímáš trendovost v umění?
Nepřijde mi mrtvé, ale zároveň cítím, že se diskuze posouvá trošku jinam. Post-internet syntézou online prostředí a reálného, potažmo galerijního prostředí, otevřel nový prostor, který je obrovský. Stále vídám spoustu internetových galerií a projektů, třeba nedávno uplynulý druhý ročník internetového bienále The Wrong. Je jasné, že se tyto tendence se na výtvarné scéně zabydlely. Vznikají nové taktiky, jako webcam performance, akumulace materiálu na blozích, memetika a další. Zároveň ty starší, které byly pojmenovány Nicolasem Bourriaudem v Postprodukci jsou tak rozšířené díky dostupnosti softwarů určených k editování obsahu, obrazu a videa, že jeho teze lze považovat za překonané. U obrazu a videa již není zajímavá jeho apropriace, ta je všudy přítomná v memech a vtipných videích na youtube. Zajímavým se stalo to, jakou rychlostí kolují a mutují. V tomto ohledu jsou zajímavé eseje Hito Steyerl a videa Versions Olivera Larica.
Nepřijde mi mrtvé, ale zároveň cítím, že se diskuze posouvá trošku jinam. Post-internet syntézou online prostředí a reálného, potažmo galerijního prostředí, otevřel nový prostor, který je obrovský. Stále vídám spoustu internetových galerií a projektů, třeba nedávno uplynulý druhý ročník internetového bienále The Wrong. Je jasné, že se tyto tendence se na výtvarné scéně zabydlely. Vznikají nové taktiky, jako webcam performance, akumulace materiálu na blozích, memetika a další. Zároveň ty starší, které byly pojmenovány Nicolasem Bourriaudem v Postprodukci jsou tak rozšířené díky dostupnosti softwarů určených k editování obsahu, obrazu a videa, že jeho teze lze považovat za překonané. U obrazu a videa již není zajímavá jeho apropriace, ta je všudy přítomná v memech a vtipných videích na youtube. Zajímavým se stalo to, jakou rychlostí kolují a mutují. V tomto ohledu jsou zajímavé eseje Hito Steyerl a videa Versions Olivera Larica.
A když se vrátím k trendovosti postinternetu… Myslím, že je irelevantní ho považovat za trend a tedy implicitně pokládat za něco pomíjivého. Jisté internetové subkultury (např. seapunk, waporwave) zdaleka nevyčerpávají potenciál post-internetu, i když se po čase můžou jevit jako repetitivní. Zároveň vnímám jistý posun, který byl u nás nedávno definován na výstavě Neklid věcí, kterou kurátoroval Václav Janoščík. Obrat ke spekulativnímu realismu a objektově orientované ontologii, tedy současným filosofickým proudům, které zdůrazňují autonomii objektu, vedou polemiku s post-strukturalismem a epistemologickými filozofickými proudy. Vnímám to tak, že část umělců, kteří se věnovali otázkám post-internetu se teď obrací k otázkám souvisejícím s objektovostí, autonomií objektů jako takových a materialismem. Což se nevylučuje s otázkami souvisejících se sítí, jelikož podle tohoto myšlení lze síť a fenomény na internetu označit za objekty. Internet by bylo možné podle Timothy Mortona označit za hyperobjekt. Tedy objekt, který je tak obří, že nás prostupuje a nelze mu uniknout, jako další příklady hyperobjektu uvádí Morton globální klima nebo kapitalismus. Umělci smýšlející v rámci objektově orientované filosofie se často přiklánějí k enviromentální problematice, a tak nepřímo rozkrývají otázku materiálního pozadí výpočetních strojů. Konkrétně například fakt, že při výrobě výpočetních technologií je využíváno velké množství minerálního bohatství a jeho samotná výroba je obrovskou zátěží pro životní prostředí.
Jak se díváš na institucionalizaci internetového umění?
Jak se díváš na institucionalizaci internetového umění?
Na institucionální úrovni se podle mě odehrávají dva pohyby. Jeden je samozřejmě sláva a prestiž výrazných osobností post-internetové scény, jako Artie Vierkant, Jon Rafman nebo Molly Soda. O tyto umělce je zájem v klasickém galerijním prostředí, proto je post-internet v jistých kruzích vnímán jako zaprodání klasického net.artu a regresivní návrat do bílé kostky. Tento krok ale považuji za zcela logický. Nemyslím, že by tato forma institucionalizace byla něčím implicitně zlým. Post-internet je zároveň i logickou součástí přehlídek novomediálního umění, třeba Transmediale. Druhým posunem je rozmach internetových platforem určených k prezentaci digitálního umění, ať už to jsou webové galerie, blogy, facebookové stránky, facebookové galerie, nebo internetová bienále. Sociální sítě nahrazují stará diskuzní fóra, je tak mnohem snadnější získat přístup k post-internetovému umění, než jak tomu bylo dříve u klasického net.artu.
To, čeho se trošku bojím je, aby post-internet nepotkal podobný osud jako street art v posledním desetiletí: totální komodifikace a vyprázdnění jeho podvratného potencionálu do líbivých malůvek obřích rozměrů podporovaných z veřejných rozpočtů a hvězdný status lidí, kteří do street artu vložili to nejbanálnější z pop artu.
To, čeho se trošku bojím je, aby post-internet nepotkal podobný osud jako street art v posledním desetiletí: totální komodifikace a vyprázdnění jeho podvratného potencionálu do líbivých malůvek obřích rozměrů podporovaných z veřejných rozpočtů a hvězdný status lidí, kteří do street artu vložili to nejbanálnější z pop artu.
Online Brno - Praha - Brno, 7. - 19. února 2016, rozhovor vedla Veronika Sellnerová.
Žádné komentáře:
Okomentovat