„Hledat v umění řešení? Umění může člověka inspirovat, přivést k reflexi, ne mu dát návod.“ #KristýnaLutzová

MgA. Kristýna Lutzová je absolventkou Vysoké školy uměleckoprůmyslové, oboru Volné umění, ateliéru Supermédií. Na střední škole studovala sochu. Ve své tvorbě se soutředí na vztah mezi skutečností a virtualitou a toto téma je také náplní činnosti Kurzor kolektivu, který založily s Kateřinou Cepákovou.

Na střední škole jste studovala sochu, na VŠUP v ateliéru Intermediální konfrontace a ateliéru Supermédií. V jaké fázi vaší tvorby (a studia) jste se začala zajímat o internetové umění a co ve vás vzbudilo zájem o vztah mezi virtuálním a reálným? Bylo to na základě vnitřních pohnutek nebo jste se nechala inspirovat něčím „z venčí“?

Přelom mé tvorby „před internetem“ a „po internetu“ je zaznamenán v díle Datamodel z roku 2010. Zachytila jsem interiér webových stránek, vymazala z nich informace, za kterými jsem tam denně chodila a nechala se unášet grafickým rozhraním internetu. Z tohoto zachyceného pohledu a lineárních zbytků webové stránky bez obsahu, jsem vytvořila část města. Ztvárnila jsem tím architektonický model virtuálního města, kde jsem paralelně bydlela.
Vztah mezi virutálním a skutečným se stal mým tématem. Začínala jsem si více uvědomovat, že žijeme v proudu audiovizuálních podnětů internetu. Fascinovalo mě nekonečné proklikávání se do hlubin virtuálního prostoru. Zkusila jsem vnímat internet jako fyzický prostor a ohmatat si jeho sochařské možnosti, které jsem pak přenášela do 3D objektů.
Dalším úhlem pohledu je pro mě samotné vnímání a rozpoznávání symbolů naší epochy. Hlavně ty znaky, které mají skrze symboly v naší hlavě nějaký význam, který se váže na internetovou generaci. Tento pohled, který se pak přenáší na sociální realitu, mě zajímá i v jeho návaznosti na význam daného symbolu před internetem.
Při správném přizpůsobení nového starému se dá vytvořit kontinuita, která je klíčem k porozumění naší společnosti – naznačuje návaznost její minulosti a směr její budoucnosti…
Moje neustálá přítomnost na internetu mě nutí přemýšlet o jeho vlivu na mé chování. Díky tomu však také prožívám při interakci s vnějším světem novou smyslovou zkušenost – když se například dívám na fasádu domu, vidím v něm ,,cosi internetového”. Kontinuita by se nakonec mohla i obrátit – že by se internet dostal do pozice starého a reálné prostředí kolem nás do pozice nového.

S Kateřinou Cepánkovou realizujete projekt Kurzor_kolektiv, v rámci kterého provozujete Kurzor_gallery (a v minulosti například projekt Braincandy). Mohla byste přiblížit iniciativu vzniku a činnosti kolektivu?

Na počátku projektu stál zájem o moderní technologie a způsoby, jakými často nepozorovaně přetvářejí naše vnímání a myšlení. Samy jsme si dobře vědomy, že těmto technologiím propadáme, jak je však vnímají ostatní? Nastínily jsme několik témat, která nás více oslovují a jsou pro nás téměř osobní povahy: malé i větší závislosti; magické aspekty technologií, které jsou za nás schopné dokončovat myšlenky; tlak neustálé komunikace a reflexe internetu jako prostoru.
Zastřešujícím tématem zůstalo Braincandy, tedy „něco sladkého pro váš mozek“. Na používání moderních technologií je totiž něco svůdného, co se jen těžko definuje. Může to být právě onen pocit prostoru dalšího bytí, rozšířeného pole našeho působení, extenze životního stylu… Můžeme tomu říkat netizenství a cítit se více obyvatelem internetu než vlastní země. Nemusíme rozlišovat reálné a virtuální, můžeme si myslet, že je internet všude kolem nás. Nebo pro nás může být útočištěm, místem odpočinku od reality. Vše však má nádech určité svůdnosti a závislosti. S každou odkliknutou notifikací očekáváme příchod další. S přečtenou zprávou přichází i nutnost na ni okamžitě odpovědět. Toho chceme dosáhnout co nejrychleji, necháme tedy technologii, aby myšlenku dokončila za nás. Nemáme čas vyhledávat, automatizované nabídky nám usnadňují život. Chcete poznat někoho z okolí? Jděte na Tinder.
Na vytyčená témata jsme od března 2015 postupně vypisovaly otevřené výzvy, do kterých se mohl zapojit kdokoliv. Cílem nebylo sbírat kvalitní umělecká díla (i když tomu jsme se samozřejmě nebránily), ale shromáždit co nejrůznější pohledy na jednu věc. Příspěvky od lidí, kteří nemají se světem umění nic společného, jsme naopak vítaly, protože – kdo dnes má čas se zastavit a reagovat na výzvu galerie, navíc na tak podivný požadavek, jako je vteřinové video?! Na druhou stranu samotná forma videa měla vytváření vizuálních odpovědí usnadnit. Nestanovily jsme žádné specifické požadavky kromě dvou: mělo se jednat o video, které nepřesáhne jednu sekundu. A jedna sekunda se zachytí poměrně jednoduše. Mohlo se tak třeba jednat o neupravenou nahrávku z mobilu. Forma pak odpovídala obsahu – výsledkem byly jednoduché krátké animace o cca 25 snímcích. Osobně zabarvené asociace spojené s daným tématem… Myšlenky poletující v hlavě.

Žijeme v době, která je rychlá a místo zpomalení máme tendenci neustále zrychlovat. Má otázka směřuje k lehké spekulaci: pokud umělci reflektují tuto skutečnost (kterou můžeme označit například jako postinternet condition), jak na tato díla reagovat? Jak má s touto informací pracovat divák, kterému je konstatován fakt – ve většině případů bez řešení? Není v tomto ohledu postinternetové umění jakýmsi „výkřikem do prázdna“?

Hledat v umění řešení? Umění může člověka inspirovat, přivést k reflexi, ne mu dát návod. V tomto případě by mohlo být jakékoliv umění jen výkřikem do prázdna.

http://www.kristynalutzova.cz/

Online, 29. února - 10. dubna, rozhovor vedla Veronika Sellnerová.